Festival literatury v Mantově část 2.

13. září 2010 v 10:55 | ps |  Literatura
Program byl nabytý, ani letošní ročník nezklamal. Na 70 akcí za jeden den, stihnout všechno "zajímavé" nebylo možné ani při nejlepší vůli.

Já jsem svou festivalovou náladu zažehla v pátek. Z programu ve mně asi největší zvědavost vzbuzoval dokumentární film promítaný v 19:00 hodin v kině Teatreno. Pod názvem Die Frau mit den 5 Elefanten jsem si moc nedokázala představit, o čem by dokument mohl být. Hlavní protagonistkou byla ale podle programu Swetlana Geier, nejvýznamější překladatelka Dostojevského románů z ruštiny do němčiny, takže nepochybně velmi zajímavá hlavní hrdinka, i kdyby dokument jako takový nestál za nic.
Film ale překonal očekávání a z kina jsem odcházela s příjemným pocitem, že práce, kterou dělám, třeba má nějaký smysl, a pokud to nebude hned, tak aspoň v budoucnu ke smyslu přibude i uznání a vlastní uspokojení.

Swetlana Geier se narodila v roce 1923 na Ukrajině, v Kyjevě. Po střední škole absolvované s vyznamenáním se za německé okupace díky znalosti němčiny dostala na druhou stranu barikády, když jí německý generál nabídl práci překladatelky a tlumočnice ve svém úřadu a ona bez rozmýšlení se nad národním cítěním či podstatou a hrůzou okupace místo přijala, aby pomohla uživit rodinu. Následně při odchodu Němců zvolila pro sebe i pro svou matku jedinou možnou cestu, a to odchod s německými vojáky do Německa. Tam získala Humboldtovo stipendium a následně i práci jako docentka na univerzitě v Karlsruhe a překladatelka ruské klasické literatury do němčiny. Svou celožitovní práci tak věnovala mimo jiné zmíněným 5 slonům - 5 objemným dílům Dostojevského - Idiot, Bratři Karamazovi, Zločin a trest, Běsi a Výrostek.

Dokument Vadima Jendreyko začíná i končí v pracovně, ve které sedí ve svých neuvěřitelných 86 letech Swetlana Geier za psacím stolem a překládá. Překládá tak, jak se překládalo na samém začátku, obklopena knihami, s obyčejnou tužkou v ruce, vpisujíc poznámky do textu psaného na psacím stroji, škrtajíc, opravujíc. Spolu s kamerou a režisérem se poprvé po 60 letech vydává na Ukrajinu, aby se pokusila najít dům, ve kterém strávila dětství. Na otázku, z jakého důvodu se nikdy nevrátila na Ukrajinu, odpovídá "Je to naopak. Nikdy jsem neměla důvod, proč se tam vracet."

Během promítání se ozývaly jak souhlasné komentáře, tak smích i smutek. Po 97 minutách dokument skončil, stejně tiše a klidně, jako začal. V sále kina se rozsvítilo a lidé začali tleskat. Myslím, že nikdo neodcházel zklamán, aspoň z tváří diváků se dalo číst nadšení a spokojenost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama